Večeře v restauraci Jan Mária

Po delší odmlce způsobené pracovní vytížeností přidávám další článek, tentokrát to není recept, ale zhodnocení, nebo chcete-li recenze jedné restaurace, kterou jsme navštívili v září u příležitosti našeho výročí. Letos to bylo 8 let, co jsem s Lídou. Vyrazili jsme společně s přáteli. Přece jen jsem se chtěli podělit o tu radost 🙂

Před časem jsem o tomhle podniku někde něco zaslechl a už tenkrát jsem si řekl, že příležitostně jej musíme vyzkoušet. A o který podnik že to jde? O Hotel Jan Maria a jeho restauraci. Byl jsem hodně zvědavý.

Restaurace, potažmo celý komplex, najdete na Slívové 7, což je ještě Slezská Ostrava. Je to kousek za městským hřbitovem. Objednal jsem místa, nikomu nic o podniku neřekl, jen že jedeme na večeři, a večer jsme vyrazili.

Cestu jsem volil oklikami, aby do poslední chvíle nikdo nic nepoznal. Nedalo mi to však moc velkou práci, protože podnik je v takovém zapadlém místě. Společné gastronomické zkušenosti, nám ale říkají, že právě takové zapadlejší restaurace bývají většinou velmi dobré. Je to jasné, snaží se nalákat hosty a to je jen fajn. Příkladem může být např. Nimrod ve Vratimově, nebo U Dvořáčků na Hladnově.

Okolí hotelu není nic moc, ale možná za to mohl ten déšť, kdy obloha byla zatažena tak na 3 týdny dopředu. Něco jiného to bylo v restaraci. Docela příjemné prostředí. Nic nevkusného, přeplácaného, nebo naopak honosného. Všude čisto.

Po příchodu se nás hned ujal číšník a usadil nás k objednanému stolu, který byl nachystán na večeři pro čtyři. Tady jsem se docela zarazil a musel kapku redukovat svůj první dojem. Uvedl nás totiž ke stolu, který byl v hodně těsné blízkosti druhého, bohužel obsazeného stolu. Mezera mezi stoly se dala počítat na centimetry. Blízkost sousedů docela vadila, mám rád soukromí, chci si pokecat s přáteli bez asistence druhých. Tady se to moc nedalo, my slyšeli sousedy, oni určitě nás. Na vině je malý hodně členitý prostor restaurace. Vyměnit stůl za jiný v tu chvíli moc nešlo, všechny byly v jedné řadě. Sólo stůl na druhé straně místnosti byl zarezervován a nachystán pro více osob. Až později jsem si všiml, že za zdí je jeden separé stůl, bohužel v tu chvíli už plný. Pro příště určitě budu chtít tenhle.

V ruce jsem měl květiny. Aniž bych cokoli říkal, číšník bez řečí na stůl postavil vázu. Někde to je  samozřejmost, jinde se zase člověk musí doprošovat. Následně nabídl „jídelní lístky“. Do ruky jsme dostali iPady s nabídkou jídel. Docela zajímavá zkušenost si v počítači vybírat jídlo. Každé bylo perfekně nafoceno, takže hned bylo jasno, co přijde. Ti, kteří si v technice nelibují, si jídlo mohou vybrat z klasického lístku. Jídel na výběr není moc. To však není vada, nebo kritika. Plně souhlasím s módním kuchařem Polreichem, který tvrdí, že jídlení lístek není kniha na pokračování a že by se restaurace měla specializovat na pár pokrmů, které bude mít na špičkové úrovni.

S kamarádem jsme si vybrali moravskou česnečku. To je totiž jídlo, po kterém se jednak můžu utlouct a jednak se na ní dá poznat, jak to v kuchyni kuchař ovládá. Holky si vybraly něco z nabízených předkrmů. Polévky i předkrmy byly perfektně nazdobené. Fotky na lístku vůbec nelhaly. Česnekačka byla naprosto bez chyby – poctivý vývar dobře ochucený česnekem, žádná voďanka. Dle výrazů holek i jejich předkrmy byly bez chyby.

K pití si holky daly víno, Honza pivo a já tradičně zkoušel kohoutkovou vodu. I když ji nemají nikde uvedenou, nebyl problém a na stole přede mnou za chvíli přistála sklenice s vodou a citronem. Pokud to jde, dávám ji vždy přednost před balenou nebo jakoukoli slazenou. Slazená by mi nabourala chuťové buňky a balená mi přijde vzhledem k slazené zase předražená. Vůbec to není o financích, protože v podniku, kde jsem zákazníkem s velkým Z a není pro ně problém kohoutková voda, většinou utratím víc, než když bych pil ty slazené patoky.

Na druhý chod jsme si každý objednali něco jiného. Já si dal grilovanou vepřovou panenku plněnou sušenými rajčaty na baby špenátu s celerovým fondanem přelitý tymiánovou redukcí. Maso bylo nádherně měkké, perfektně ochucené. Lída si dala grilovaná kachní prsíčka s omáčkou z portského vína s jemným hráškovým mouse s gratinovanými brambory Dauphinoise. V půlce jsme si porce vyměnili a tak jsem měl možnost vyzkoušet i tohle jídlo. U obou jsem marně hledal nějakou chybu. Stejně tak i Karla s Honzou si spokojeně mlaskali.

Na závěr přišla na pořad káva a domácí banánový cheese cake. U kávy mi bylo nabídnuto „malé nebo velké“ esspresso. ??? Číšník to hned vysvětloval: esspresso je samozřejmě jen jedno, jen někteří zákazníci se diví, když dostanou malou porci kávy, proto se raději ptá. Tohle vysvětlení se mi hodně líbilo. Trošku to sice zkazil druhý číšník, který kavu donesl a se slovy „tady je to piccollo“, ho položil přede mě, ale …  on se to naučí. :). Když už jsem u obsluhy, vše bylo až na to piccollo bez chyby, jen mě trošku překvapilo, že se u našeho stolu střídali číšníci. Snad pokaždé to byl někdo jiný. Na kvalitu obsluhy to samozřejmě nemělo vůbec žádný vliv. U obsluhy ještě jedna drobnost – nevím jak to dělali, ale stačilo jen pomyslet na obsluhu a v momentě byl u nás číšník. Klobouk dolů…

U Cheese cake si dovolím malou poznámku – chuťově byl velmi dobrý, ale těstová placka byla dost hrubá, určitě by měla být tenčí. To je ale jen můj názor.

Po dojedení už zbývalo jen zaplatit a vydat se domů. Celý večer i díky obsluze a kvalitě jídla byl perfektní. Na drobnosti ze začátku jsme zapomněli. Restaraci hotelu Jan Maria můžeme bez obav  doporučit. My jej určitě zařadíme do naší soukromé databáze restaurací, do kterých se rádi vracíme.

Zdroj fotografií: www stránky Hotelu Jan Mária