Tak jsem po delším čase vydal do Prahy na školení. Při hledání vhodného spoje jsem měl na výběr ze dvou možností – klasické Pendolino, nebo RegioJet. Samozřejmě jsem zvolil druhou možnost. Jednak jsem s tímto dopravcem neměl tu čest a rád vyzkouším nové věci, a taky si ČD účtují o 200 Kč víc. Ne že by mě zajímal ten cenový rozdíl, přece jen to platila firma, ale nějak z podstaty věci jsem spořivý i za cizí peníze. Jízdenku jsem zakoupil přes internet – pár kliknutí a měl jsem ji v počítači. Jediné, co mi trošku vadilo, byla platba. Pokud nemám něco ošaháno a firmu neznám, mám nedůvěru k takovým platbám. Z tohoto důvodu bych spíše uvítal PayPal. Ale to je jen můj problém. Z Ostravy jsem měl vyjíždět 4:58.
Pátý a poslední den
Vydržel jsem přesně 5 dní. Ano – skončil jsem s očistnou kůrou. Někdo možná řekne, že jsem slaboch. Asi ano, ale začal jsem mít problémy s jídlem. Ne, že by mi chyběly salámy, nebo něco jiného, jen jsem se cítil strašně nafouknutý a jakmile jsem byť jen cítil zeleninu s česnekem a olejem, tak … málem to šlo vrchem. Neříkám, že očistná kůra je primárně špatná, ale možná špatně koncipovaná. Ten první týden je pořád na stejné kopyto, žádná změna. V podstatě se vystřídaly tři typy jídel. Nic víc. Nejsem diabetolog, či nějaký jiný doktor zabývající se potravou, ale co je moc je moc. Zkrátka, té smažené zeleniny bylo příliš. Ale abych jen nehanil.
Romové z Přednádraží po druhé
Při pročítání dnešního tisku jsem narazil opětně na zmínku o ulici Přednádraží. Jak jinak i tentokrát mají naši milí spoluobčané neřešitelný problém. Na iDnes v článku autor přetiskuje vyjádření pana Jurči z ČEZU: „Odpojili jsme tři vchody, protože v domech nemáme žádného odběratele. Není tam nikdo, s kým bychom měli uzavřenou smlouvu. Elektřinu jsme odpojili z preventivních a bezpečnostních důvodů,“. Věta v překladu říká – v domě není nikdo, kdo platí. Hned na to se jakýsi tamější obyvatel rozčiluje, jak je to strašné, že neví co mají dělat, co si počnou v zimě, že musí jíst akorád chleba s nutelou a rohlíky s paštikou. Hned na to se vyjadřuje Vishwanathan (ten, aby někde chyběl), že je to kruté apod.
Salát z červené řepy
Díky knize Zhubněte jednou pro vždy od Mačingové a držení očistné kůry jsme našli velmi dobrý recept na salát z červené řepy. Nikdy bych nevěřil, že právě červená řepa v kombinaci s několika málo surovinami vytvoří takovou dobrotu.
Den 2. – zatím jsem to nevzdal
Tak první dva dny mám za sebou. Ještě 26… No nebudu si stěžovat, na hodnocení je moc brzy. Jen shrnu ty dva dny. V pondělí bylo sice trošku díky jídlu krušno, střeva se bouřily neznalé takové stravy, ale už je to v pořádku. Údajně to k tomu patří. Mačingová to v knize i píše. Když se vrátím k včerejšímu jídlu, nebylo to tak špatné. Odpoledne jsem sice měl hlad, že bych chroupal hřebíky, ale dalo se to přežít. Jablko-mrkvovo-ořechovo-medová snídaně nebyla špatná, jen mi vadily ty ořechy. Oběd byl vynikající – brokolice s česnekem a sýrem byla opravdu super. špičkové jídlo bylo večer – salát z červeného zelí byl naprostá bomba. Tohle si dovedu představit i jako normální jídlo bez jakéhokoli nádechu diety, redukce a jiných podivných výrazů. Doslova a do písmene jsem včera sežral na posezení dva talíře. Ostatně recept tu na webu za chvíli taky najdete.
Zítra začínáme
Před prázdninami začali sousedi držet očistnou kůru podle Antónie Mačingové. Na internetu, v knize, je to prezentováno jako změna stravy, kdy zhubnete jednou provždy. Začíná se nějakou 28-denní očistnou kůrou. Nejsem člověk, který by se v jídle nějak omezoval, držel různé „diety“ (nejsem Kořínková) a věřil na nějaké zázraky. Jak říká klasik – „Není mi líno požrat“. Ale tady byly vidět výsledky. Po skončení, byl na sousedovi vidět úbytek hmotnosti, cítil se daleko lépe a spravil se mu i, pro mě důležitý, cukr. A cukr – to byl signál pro Lídu. V poslední době, jako diabetik, mám totiž problémy s cukrem, lítá mi nahoru dolů, jak se mu zlíbí, a tak se to Lída rozhodla vzít do svých rukou. Zítra s tou úvodní kůrou začínáme, jsem zvědav, jak dlouho to vydržím a hlavně zda se cukr uklidní. Držte mi palce.
Pravý maďarský guláš
Před loňskými vánocemi jsem byl s kamarádem v Maďarsku na obhlídce vánočně naladěné Budapešti. Maďaři jsou proslaveni svým jídlem, kterého si nesmírně váží a dokáží jej i turistům náležitě prezentovat. Primárně jsem byl zvědav na jejich typický guláš, klobásky a papriku. Tři věci, které je hřích neochutnat. Samozřejmě typicky maďarských jídel je více, ale jeli jsme pouze na jeden den a to ještě organizovaně. Nebyl tedy čas na nic jiného – bohužel, snad někdy příště.
Automaty na mléko
Nedávno jsem v práci v lednici našel otevřené krabicové mléko. Našel není správné slovo. Všiml jsem si ho již dávno. Kolegy jsem se ptal, co je to zač. Řekl, že je tam snad už od našich předchůdců, tj. více jak rok. Neměl jsem odvahu ho vyzkoušet, jen jsem přičichl. A světe div se, nebo spíš nediv se, žádný zápach, nic. Při lití do dřezu ta kapalina nevykazovala žádné známky změny. Hrůza, co v těch krabicích je… V tu chvíli jsem si vzpomněl na automaty na mléko a uvažoval jsem, jak asi na tom jsou. Navíc v jednom z komentářů mě Tomáš Matějka upozornil na „jeden z posledních“ automatů na mléko v Ostravě.
Lemon curd a střecha
Nedávno jsem objevil docela zajímavý recept na citronový krém – lemon curd. Já osobně citron miluju – vůně i chuť to je moje. Proto, když jsem recept objevil, musel jsem ho vyzkoušet. Výroba není vůbec náročná, suroviny rozpočet taky nezruinují, takže s chutí do toho.
40 let autobusových garáží Poruba
Dnes jsme se vydali s rodinkou na den otevřených dveří do autobusových garáží v Porubě na ulici Slavíkové. Počasí bohužel nepřálo – od rána přeháňky nebo déšť, takže lidí nebylo mnoho. Oproti ostatním garážím DPO toho nebylo vidět mnoho. Několik málo fotek: